Seděla přede mnou žena, která říkala: „Nevím proč, ale nedokážu si svou snachu pustit k tělu. Nevím ani, jestli se k sobě vůbec hodí, někdy mám pocit, že bych měla cítit víc otevřenosti, ale nejde to. Svatba je navíc už brzy, a pro mě je to všechno moc rychlé.“ Když mluvila, její oči byly plné směsi napětí a únavy. 

Jakmile jsem se na ni naladila, objevila se přítomnost jejího otce. Cítila jsem v ní starou větu, kterou její otec vysílal celý život: „Nepřijímám to, co přišlo neplánovaně.“ Nebyl to odpor ke snaše – byl to hlas minulosti, uložený v těle.

Začala jsem se ptát na její rodinu; s otcem už roky neudržuje kontakt. Zůstaly mezi nimi nevyřčené věty, neodpuštěná zranění a staré ticho. A právě z tohoto ticha se ozýval i hlas odmítnutí, který cítila k nové snaše.

Řekla jsem jí:
 „Váš syn je dospělý muž a jejich vztah je hluboký – patří k sobě a mezi nimi je krásná energie. To, co dnes cítíte vůči své budoucí snaše, není o ní samotné, ale odráží váš vlastní pocit, který pramení od otce. Otec vás kdysi jako malou nepřijal, asi byl zaskočen tím, že bude otcem, a trvalo mu, než se s touto novou rolí sžil. Nyní vám snacha tuto starou energii otevírá – vaše nezpracované téma se znovu objevuje, aby mohlo být uvolněno.“

V tu chvíli se její břicho, žaludek a hruď začaly uvolňovat, dech se prohloubil a poprvé za celé sezení se usmála. Došlo jí, že celou dobu neřeší snachu – ale svůj vztah s otcem. A že každý odpor, který drží, je zároveň poutem k minulosti, kterou nechce.