Pro každé dítě je nástup do školky jedním z velkých životních milníků. Pro citlivého a vnímavého chlapečka, jakým je Eliáš, je to chvíle plná očekávání, nových podnětů a také nejistoty.
Den, kdy se otevřely nové dveře
Ráno bylo tiché, ale uvnitř malého srdce se odehrávala bouře. Eliáš se držel mámy za ruku, jeho oči pozorovaly chodbu plnou barev a zvuků. Nové prostředí ho zaskočilo — tolik dětí, hlasů a pohybu najednou!
Jenže jeho strach nebyl jen jeho vlastní. Maminka nikdy školku neměla ráda. Z dětství si nesla pocity nepochopení a odpojení. Ve školce se necítila v bezpečí, a i když na to dávno zapomněla, její tělo si tuto zkušenost pamatovalo. Tyto neprožité a potlačené pocity se nepozorovaně přenesly i na Eliáše. On tak prožíval nejen vlastní nejistotu, ale i ozvěnu maminčina starého zranění.
Odvaha, která roste pomalu
U citlivých dětí je důležité nechat proces plynout svým tempem. Laskavý a trpělivý přístup rodiče je klíčem. Maminka si během terapie uvědomila, že Eliáš svým chováním odráží její vlastní nevyléčený strach a zážitky ze školky. Najednou viděla v jeho očích a gestech své malé já — to, které tehdy nikdo nechtěl vidět.
S laskavostí a vědomím uvolnila staré obavy a zranění, která už nepotřebovala nést. Ulevilo se jí — a s ní i Eliášovi. Každý den, kdy k němu přistupovala s trpělivostí a porozuměním, léčila nejen jeho, ale i sama sebe. Čas a energie, které mu věnovala, se jí vracely mnohonásobně — v podobě důvěry, blízkosti a radosti z každodenních společných chvil. Terapie byla pro maminku podpůrnou rukou, která jí pomohla uvolnit staré strachy a otevřít se novým začátkům.
Jak jsem se cítila ve školce já?
Jak se cítí moje dítě?
Co máme společného?
Co mě napadlo při vzpomínce na školku?
Projevilo se podobné chování i jinde, kde bylo beze mě (mámy)? Např. hlídání u babičky, tety, herny apod.